free css templates

Diagnostika dle TČM

 TČM vychází z vlastních základů a hlavní je stav pacienta v okamžiku vyšetření. Diagnóza neboli syndrom se stanovuje na základě čtyř vyšetřovacích metod. Nezáleží tedy na terminologii klasické medicíny, ale jaký syndrom si těmito vyšetřovacími metodami stanoví, a pak na těchto základech se navrhne léčba. V rámci komplexnosti diagnostika TČM počítá i s psychickými neboli duševními příčinami onemocnění.

 Syndromy vycházejí z čínské terminologie a pro laika nejsou úplně pochopitelné, resp. jejich názvy jsou pro něj mnohdy zavádějící: povrchový - vnitřní, plnost - prázdnota, horko - chlad, ale také např. "vnitřní vítr", "vlhké horko", "stoupající yang", "prázdné horko", "prázdnota krve" apod.

 Důležité však je, že se tímto způsobem jde po podstatě onemocnění (jeho kořenů) a ne jen po symptomech, a že se TČM takto snaží o úplné vyléčení, ne jen o potlačení symptomů.

 Klasická medicína se orientuje zejména na laboratorní a přístrojovou diagnostiku, kterou má rozpracovanou do nejmenších detailů. Bohužel díky tomu dochází ke specializacím, kdy lékař zevrubně analyzuje jen to, co spadá do jeho oboru a už jej příliš nezajímají jiné části organismu, které mají s onemocněním pacienta často co do činění. V praxi to vypadá např. tak, že se kožní lékař zajímá "jen" o kůži a už by ho nenapadlo spojovat si kožní obtíže třeba se stavem plic. Zubař, léčící paradentózu, se bude zajímat jen o dásně, ale říci mu, že by se měl např. nejdříve zrevidovat stav žaludku nebo srdce, by toto považoval za sci-fi nebo nesmysl. A tak bychom mohli pokračovat dál.

 Ve velké části onemocnění se snaží klasická medicína jen potlačit symptomy, což v praxi často znamená doživotní předepisování léků.